Jednou na semináři pro ředitele škol, jsem jako obvykle začal: „Dobrý den. … Jak se máte?“
Načež mi jedna paní ředitelka odsekla: „Tuhle otázku nesnáším. Co je vám do toho?“
Trochu mě to zaskočilo. Tento projev ovlivnil začátek celého setkání a poměrně dlouhou dobu mi trvalo, než se nám ve skupině podařilo se sladit, abychom mohli začít spolupracovat na potřebných tématech.
Co myslíte:
Má paní ředitelka pravdu, že mi do toho nic není?
Jak bych podle vás měl začít?
Jak byste na takovou odpověď reagovali?
Tato příhoda je nejméně tři roky stará a stále mě doprovází. I když jsem si v tříhodinovém bloku nakonec skupinu včetně této účastnice získal, občas se k ní vracím a pokládám si podobné otázky, které jsem nabídl vám.
Co mi tato příhoda přinesla je, že jsem v počátečním kontaktu s lidmi pozornější. Dříve jsem měl v hlavě, o čem náš rozhovor bude a nyní se víc soustřeďuji na to, kdo je přede mnou a jakými slovy rozhovor začít.
Paradoxně, místo toho, abych si ubránil své sebevědomí myšlenkou, že paní ředitelka byla minimálně společensky neobratná, tak jsem jí v duchu poděkoval, protože mě pomohla udělat poměrně důležitý krok v rozvoji mé emoční inteligence.
Druhé uvědomění, které jsem měl bylo, jak asi člověk s tímto postojem provází učitele a žáky ve své škole? Nenechte se mýlit, má úvaha nevede k hodnocení postoje paní ředitelky. Koučování mě naučilo, pokládat si místo toho otázky. A z pohledu kouče si pokládám široké otázky:
Jaký může mít podobné jednání dopad na naše okolí?
Co to přinese?
Jak to může být jinak? … a jak?
Čím více zkušeností, jako psychoterapeut a kouč mám, tím víc si uvědomuji, jak stačí málo k tomu, jestli budeme společně prožívat příjemné nebo nepříjemné chvíle. Je to na nás.
Autor:
Jirka Šmejkal společně se Simonou Trávníčkovou
Comments