Emoční inteligence v praxi

Emoční inteligence není jen termín. Je to realita, kterou žijeme každý den. Jeden příklad z praxe za všechny.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden náš zaměstnanec byl někdy příjemný, ochotný a někdy na stejnou prosbu reagoval odmítavě, protivně, nepříjemně. Vysledovali jsme, že to nemá vliv na druh požadavku, ale ovlivňuje to jeho nálada v daném dni. Dlouho jsme si v týmu šeptali, zda dneska je v pohodě či ne. Podle toho jsme se opovážili či neopovážili mít prosbu.

Takhle to pokračovalo asi rok. Až po roce jsem se odvážila kolegovi říci, že si v kanceláři sázíme na to, s jakou náladou přišel, že někdy je fajn a někdy protivný. Dnes už bývalý kolega byl překvapený, že to netušil a od té doby se snažil být příjemný. Ale nevydržel to, o 3 týdnech dal výpověď. Zpětně jsme si v týmu uvědomili, že jsme celý rok „empaticky“ brali ohledy na to, že má složitou práci a třeba ho to stresuje.

Nyní o tom přemýšlím, kdybychom mu to možná řekli hned v průběhu roku, neschovávala bych si tu zprávu až do vyhrocené situace. Možná by měl chuť na sobě pracovat, nebo by skončil už dávno a vyčistila by se atmosféra v týmu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nad tímto příběhem můžeme popřemýšlím z pohledu zaměstnavatel:

• Do jaké míry jsem jako vedoucí odpovědný za prostředí - za firemní kulturu?

• Je zodpovědný ten jen ten, kdo je vedoucí nebo i ten kdo je veden?

• Kde je hranice toho, co druhému v týmu dovolíme?

• Kde je hranice „empatie a přijmutí druhého takový jaký je“ a zavírání očí?

• Kdy je mou „povinností“ vedoucího nebo kolegy vyříkat si potřebné věci mezi sebou narovinu?

• Jak najít tu pravou chvíli říkat druhým nepříjemné zprávy o nich?

Podle mých zkušeností z práce s lidmi, je pro lidi obecně nepříjemné a těžké si říkat věci narovinu. Většinou to jednu stranu bolí slyšet o sobě něco nepříjemného a té druhé to přináší minimálně rozpaky, jak to nejlépe říct: „Aby se neurazil“.

V dlouhodobějším horizontu však nevyslovené potřeby celý mezilidský kontakt zatěžují. Na jedné straně, jak je patrné z příběhu, si lidé v sobě nesou zkušenost s druhým a pak se s ní potřebují vyrovnat, např. sázkou, tj. určitým zlehčením, humorem. Kdyby na to byl, ale člověk sám, mohlo by ho to stále více stresovat, až k vyhrocení celé situace, k nepříjemnému vyjádření a následné hádce. Druhá strana si na toleranci může natolik zvyknou, že to přijme jako normu a nezřídka stále „přitvrzuje“ a to znamená opět někdy v budoucnu konflikt.

Podle mého mínění mezilidské vztahy a komunikaci nastavuje zaměstnavatel a jeho prostředníkem je každý vedoucí na pracovišti. Vedoucí sděluje: „Tady se k sobě chováme takto…. Mluvíme spolu takto…. Říkáme si věci napřímo… s respektem a úctou k druhému.“

Autor: Jiří Šmejkal